.png){kind=logo}
KDO?
Jmenuji se Ivča a jsem poloviční mámou krásného projektu – Cestujemedodávkou.cz. Druhou půlkou rodiny (a tou zručnější) je moje sestra Danča a její přítel Zdeněk.
ČÍM SE BAVÍME?
Je to náš příběh pro vaše příběhy – s naší dodávkou Berunou. Za krátko už se dozvíte, proč jsme ji pořídili a jak jsme se k tomu vůbec dostali. Věřím v to, že příběhy těm hmotným věcem (i těm z plechů na 4 kolech) dávají jiný význam. Přibližují věci víc k srdci A to je jediný místo, kam stojí za to věci posouvat.
PROČ A JAK?
Bydlím už nějakou dobu v pražském bytě na přelomu Vinohrad a Vršovic a dlouho jsme přemýšlela o tom, že bych si pořídila chatu nebo chaloupku. Zkrátka nějaké místo, abych měla kam utíkat. Při COVID „přetížení“, které přišlo na jaře, začala být takhle potřeba čím dál silnější. Den za dnem přicházelo spřádání plánů – co, jak, kde, za kolik… Pronajímání chaloupek i hotelů bylo celý podzim zakázané a mě už město začalo hodně unavovat. Ceny chat a chalup ke koupi se vyšplhaly do nesmyslných výšin. Zamáčkla jsem slzu a smířila jsem se s tím, že až zase někam pojedu, tak se stanem. No, co už.
Ještě, že mám kolem sebe spoustu fajn kamarádů, protože na podzim jsem si od jedněch půjčila dodávkou. Jediná cesta, co šla uskutečnit. Kalendář zrovna ukazoval konec října a teploty meteorologové předpovídali v noci kolem nuly. Ani to nám nezabránilo v tom vyrazit. Byla jsem z toho jedním slovem unešená. V noci zima jak blázen, ale s péřovým spacákem stále jako v peřince. Vstávačka přímo v lese nebo u vody, ranní mlhy – prostě pohádka. Při ranní hygieně mi drkotaly zuby, ale zážitek to nezkazilo, spíš naopak. Bylo to moc prima výlet s Jakubem a Rudym.
Už po cestě domů jsem přemítala nad tím, jaké by to bylo mít svou vlastní takovou káru. Sednout za volant a jet, kam se mi zlíbí. Lákavé. Až překvapivě moc. Jsem přesně cestovatel, který nerad plánuje vše na minutu dopředu. Ráda rozjímám a někde bych prostě zůstala déle. Teď to hlavní. Jak se taková dodávka sakra pořizuje a přestavuje? Auta nejsou nic čemu bych rozuměla, vždyť ani neumím pořádně řídit?!
HLEDÁNÍ KOMPLICE
V ten moment mi bylo jasné, že sama to nedám. Vcukuletu ale přišla další hříšná myšlenka – koho bych do toho tak zainteresovala? Hledám, pátrám, přemýšlím a pak to přišlo.
Klapka, střih! Mám cíl! Nejšikovnější a nejpečlivější ruce má přítel od ségry. Až je uvidím, tak jim to přednesu, rozhodla jsem se.
Přišel magický den vyřčení přání. Opatrně našlapuji do terénu, líčím, jak byl výlet s Rudym fajn, jak jsme si to s Jakubem moc užili a jak je vlastně škoda, že na takový další výlet nemáme vyhovující dopravní prostředek. Ukazuju fotky, barvitě přednáším historky z šumavských lesů a hájů. Na konci povídání přišel zvídavý dotaz – „Nó, nebylo by fajn mít taky podobnou dodávku?“
Ticho, pohledy z jednoho na druhého a zpět. – „No, bylo, ale …“
A TEHDY TO ZAČALO …
Všechna ale se nám podařilo po diskuzích zamést pod koberec. To byl konec první fáze – rozhodnutí.
A teď hledáme auto! Jak jsme ho vybírali až jsem koupili se dozvíte v dalším článku.